Tibet

Tibet (tibetsky: བོད་, Wylie bod; čínsky: 西藏) je historické území ve střední Asii. Z velké části se rozkládá na Tibetské náhorní plošině a jeho průměrná výška dosahuje přibližně 4 900 m n. m., pročež se Tibetu někdy říká „střecha světa“. Tradičním etnikem Tibetu jsou Tibeťané hovořící tibetským jazykem. V minulosti býval Tibet nezávislým královstvím[1], od padesátých let 20. století je naprostá většina původního území okupována Čínskou lidovou republikou. Před intervencí Čínské lidové republiky byl Tibet po několik desetiletí, mezi 1. březnem 1913 a 23. květnem 1951, fakticky nezávislým státem.

 Celý článek po rozkliknutí ....

Historický Tibet se skládal ze tří provincií – Amdo, Kham a Ü-Cang (která sama se skládá z regionů Ngari, Ü a Cang, je však někdy uváděna dohromady, jako jedna provincie Ü-Cang) a měl rozlohu okolo 2,5 milionů km². K Tibetu se někdy počítá též Bhútán a území v severní Indii - Ladak, Sikkim a severní část Arunáčalpradéše (tzv. Jižní Tibet). Asi polovinu území historického Tibetu dnes zabírá Tibetská autonomní oblast.

Novodobé dějiny Tibetu začínají v 7. století, kdy se Söngcan Gampövi podařilo sjednotit oblasti okolo řeky Jarlung a vytvořit tak první stabilní státní útvar na tibetském území. Söngcan Gampö byl tvůrcem mnoha reforem a vytvořil silnou a stabilní říši. V roce 640 se oženil s princeznou Wen-čcheng, neteří mocného čínského císaře Tchaj-cunga. Za Gampövy vlády se do Tibetu dostal buddhismus, který zásadním způsobem ovlivnil ráz tibetské kultury. V době vlády dalších králů se buddhismus stal státním náboženstvím a tibetská říše se dále rozrůstala napříč střední Asií.

Söngcan Gampö, jeden z nejvýznamnějších tibetských panovníků

Mezi lety 750–794 bylo pod tibetskou nadvládou i království Nan-čao, které se však v rozhodující chvíli rozhodlo podpořit ve válce Čínu a porazit tak Tibet. Nepřátelství mezi Čínou a Tibetem však pokračovalo a až v letech 821/822 obě země podepsaly mírovou dohodu. Smlouva mimo jiné zahrnovala detailní popis hranic mezi oběma zeměmi a byla vyryta do třech sloupů. Jeden z nich, který se nachází u kláštera Džókhang ve Lhase, stojí dodnes.

Ve 13. století Tibet ovládli Mongolové. Na mongolský dvůr tehdy začala mít velký vliv škola sakjapa, jejíž hlavní představitel se za nedlouho stal tibetským vládcem. V polovině 14. století se podařilo svrhnout teokratickou vládu sakjapovců a novým králem se stal Čhangčhub Gjalcchän (1302–1364). Počátkem 15. století vznikla díky Congkhapově učení škola gelugpa. V roce 1578 si mongolský vládce Altan chán pozval ke svému dvoru vysoce postaveného lámu této školy Sönam Gjamccha, kterému udělil titul dalajláma. V roce 1624 Tibet navštívili první Evropané, a to portugalští misionáři, kterým se podařilo postavit na tibetském území kostel. V roce 1642 byl svržen dosavadní tibetský král a na jeho místo byl dosazen dalajláma, který se tak poprvé stal světským i duchovním vládcem Tibetu.

18–20. století

Dějiny objevování Tibetu Evropany.

Na počátku 18. století Tibet na krátkou dobu opět dobyli Mongolové, kteří jsou však vytlačeni čínskými vojsky. Tibetu tehdy byla čínskou stranou ponechána vnitřní nezávislost. Koncem 18. století do Tibetu vpadli nepálští Gurkhové, které však za nedlouho čínská armáda porazila.

Pevnost v Gjance, dobytá Brity během jejich postupu na Lhasu během Younghusbandovy expedice

Tibet nebyl v 18. a 19. století vůči Evropanům vstřícnější než vůči ostatním cizincům. S téměř nepřekonatelnými překážkami se setkávaly nejen snahy o navázání kontaktů diplomatických a obchodních, ale i náboženských. Evropským misionářům, kteří již působili v Číně, se nikdy nepodařilo překonat autoritativní odmítavý postoj tibetských církevních hodnostářů a byli opakovaně vypovídáni ze země.

V 19. století se Tibet stal křižovatkou strategických zájmů mocností, zejména Anglie a Ruska v rámci tzv. Velké hry. Angličané začali tajně mapovat Tibet již v 60. letech 19. století. Důležitou roli sehráli v těchto operacích domorodí stopaři z tibetsko-sikkimského pomezí.

V červenci roku 1903 začali Britové v indickém Gangtoku pod velením generála Macdonalda připravovat vojenskou expedici, která si měla vynutit otevření Tibetu pro obchodní cíle a předejít možným kontaktům s ruským impériem. Jejím vedením byl pověřen plukovník Francis Younghusband. Když v prosinci téhož roku překročila tato moderně vyzbrojená expedice o síle 3 000 vojáků a 7 000 šerpů tibetské hranice, uvědomili si tibetští generálové britskou vojenskou převahu a usilovali o dohodu o neútočení, s níž Younghusband předběžně souhlasil. Přesto si tato „malá válka“ vyžádala život několika tisíc Tibeťanů, vojáků i civilistů. K jednomu z největších masakrů došlo 31. března roku 1904 v horském průsmyku u osady Guru, kdy Britové stříleli - podle svědectví vlastních vojáků - ze svých maximů do zad prchajících Tibeťanů. Younghusband telegrafoval svým nadřízeným do Indie: „Věřím, že tento obrovský trest bude prevencí pro budoucnost a přiměje je podrobit se.

Dříve než Britové dorazili do Lhasy, uprchl třináctý dalajláma do Urgy ve Vnějším Mongolsku k nejvyšší duchovní autoritě Vnějšího Mongolska bogdgegénovi. Younghusbandovi se však podařilo sestavit vládu z probritsky orientovaných úředníků a 23. září 1904 byla ve Lhase podepsána dohoda mezi britskými silami, světskými a církevními reprezentanty této vlády a zástupci klášterů Sera, Däpung a Gandän. Tibet se zavázal k otevření hranic mezi Sikkimem a Tibetem pro volný obchod mezi britskými a tibetskými subjekty (otevřeny 3 trhy) a k vyplacení odškodnění britské vládě za výlohy, které jí vznikly vysláním vojenských sil do Lhasy. Zároveň se zavázal, že vyjde vstříc všem požadavkům britského obchodního pověřence se sídlem v Gyangzê (tento úřad existoval od roku 1904 až do roku 1944; od 30. let 20. století paralelně s velitelstvím Britské mise ve Lhase).

V dohodě se Tibet zároveň zavazoval, že bez britského souhlasu neodstoupí žádné ze svých území jiné mocnosti a neudělí žádné jiné mocnosti koncesi ke zřizování železnic, telegrafních linek a dolů. Tyto exteritoriální výsady, analogické těm, jejichž prostřednictvím Británie, Francie, Rusko, Německo, Japonsko a později USA spoluovládaly také dění v Číně, nebyly omezeny ani smlouvami uzavřenými v následujících letech mezi Británií a Čínou a mezi Británií a Ruskem.

Po odchodu čínských jednotek z Tibetu v roce 1912 byla až do 40. let 20. století britská posádka jedinou zahraniční vojenskou složkou přítomnou na tibetském území.

Čínská anexe Tibetu

Tibetská vlajka zavedená třináctým dalajlámou v roce 1912, dnes se užívá mezi Tibeťany v exilu.

Po zániku Čchingského impéria nebylo v Číně silné ústřední vlády schopné udržovat někdejší čínskou suverenitu nad Tibetem, a ten tak byl fakticky samostatným státem. Situace se změnila poté, co vyšli vítězně z čínské občanské války komunisté. Dne 21. října 1950 jednotky Čínské lidově osvobozenecké armády dostaly rozkaz vpochodovat do Tibetu. Oficiálním důvodem vojenské invaze bylo „zachránit tři miliony Tibeťanů před imperialistickým útlakem a zabezpečit ochranu západní čínské hranice“. Vojska tibetské vlády nebyla schopna invazi zabránit. Tibet se pak oficiálně dostal pod svrchovanost čínské vlády 23. května 1951 podepsáním tzv. Sedmnáctibodové dohody.

Číňanům se tak podařilo ovládnout strategicky významné území, které se již v minulosti několikrát nacházelo pod čínskou suverenitou a jež nyní bylo nárazníkovým pásmem mezi Čínou a Indií. Vládce Tibetu, patnáctiletý čtrnáctý dalajláma, zůstal i po čínské anexi loutkovou hlavou Tibetu. Pozemkové reformy a další společenské změny necitlivě zaváděné čínskou vládou vedly ve druhé polovině 50. let k nepokojům, které 10. března 1959 přerostly v ozbrojené povstání proti čínské nadvládě, skrytě podporované Spojenými státy. Povstání bylo během několika dnů krvavě potlačeno. Dalajláma 17. března uprchl do Indie, kde požádal o politický azyl, a od té doby žije v emigraci. 9. dubna 1959 byla v indické Dharamsale vytvořena Tibetská exilová vláda.

Potlačení nepokojů v roce 1989, 2008

1989 - "Při rozbřesku 5. března obdržela ozbrojená čínská policie v Tibetu rozkaz od nejvyššího velitele ozbrojené policie, Li Lianxiu... zvláštní komando mělo okamžitě vybrat 300 členů, kteří se, převlečeni za obyčejné lidi a mnichy, zapojí ve Lhase do nepokojů. Měli podpořit tajnou policii v dokončení úkolu - spálit Scripture Pagodu na severovýchodě chrámu Dazhao. Zničit rýžový obchod v obchodní části města, vyprovokovat občany k rabování rýže a jídla, napadnout obchodní společnost Tibet-Gansu. Nabádat lidi k vykrádání obchodů, ale…pouze ve schválených oblastech." Tato slova pocházejí z reportáže Tang Daxiana.[6], který ve svém dlouhém článku "Události ze Lhasy, 2.-10. března 1989", popisuje příběh, jak KS Číny zinscenovala nepokoje ve Lhase, aby mohla násilně zakročit proti Tibeťanům.

New York Times napsali, že při tomto údajném zásahu proti nepokojům bylo ve Lhase zabito 387 občanů většinou kulkami ze střelných zbraní. 721 lidí bylo zraněno, 2100 bylo zatčeno nebo zadrženo. 354 lidí zmizelo. 82 duchovních bylo zabito, 37 zraněno, 650 zatčeno nebo zadrženo.

2008 - Před olympijskými hrami v Pekingu v roce 2008 byly v Tibetu krvavě potlačeny další údajné protičínské demonstrace, různé zdroje poukazují na angažování čínské vlády ve vyprovokování a řízení nepokojů podobně jako v roce 1989[8]. Exilový tibetský duchovní vůdce dalajláma říká, že vzpoura ve Lhase byla zinscenována čínskou policií.

Geografie Tibetu

Žikace, druhé největší tibetské město

Řeka Jarlung

Podle některých zdrojů, jako je Encyclopædia Britannica[9], je Tibet součástí střední Asie, jiné zdroje však uvádí, že je součástí jižní Asie. Velká část Tibetu se nachází na Tibetské náhorní plošině, což z Tibetu činí nejvýše položenou oblast na světě. Na jižních hanících s Nepálem se nachází Mount Everest, nejvyšší hora světa. Průměrná nadmořská výška se na jihu Tibetu pohybuje okolo 3 000 m, na severu okolo 4 500 m.

Na Tibetské náhorní plošině pramení několik významných řek jako je Jang-c'-ťiang, Žlutá řeka, Indus, Brahmaputra, Salwin, Mekong a Jarlung. Tok řek Indu a Brahmaputry přitom začíná v jezeře v Západním Tibetu u hory Kailas, kterou Tibeťané nazývají Gang Rinpočhe. Hora je důležitým místem poutním místem nejen pro buddhisty, ale i pro hinduisty a džinisty. V Tibetu se nachází i řada jezer, k nejvýznamnějším patří Pangong Tso dále např. Siling Co, Tangrajum, Rakas, Manasarovar, Gyaring nebo Namco. Ovzduší je v Tibetu velmi suché a celá oblast se nachází ve srážkovém stínu.

Historický Tibet se skládal z několika oblastí. Na severovýchodě to byla oblast Amdo, která je dnes rozdělena mezi čínské provincie Čching-chaj, Kan-su a S'-čchuan. Na východě oblast zvaná Kham, rozdělená mezi S'-čchuan, Čching-chaj a Jün-nan. Západní Kham a Ü-Cang jsou dnes součástí Tibetské autonomní oblasti. Oblast Arunáčalpradéše je v současné době spravována Indií, čínská strana si však tyto území nárokuje na základě toho, že daná oblast patří k tibetské kulturní oblasti.[10] Tibetská kultura zasahuje i do sousedních států a oblastí, zejména Bhútánu, Burjatska, Nepálu, indického Sikkimu a Ladaku a přilehlých oblastí Číny, kde je tibetský buddhismus dominantním náboženstvím.

V Tibetu je více jak 800 obydlených měst a vesnic. Tradičním hlavním městem Tibetu je Lhasa, které je dnes hlavním městem Tibetské autonomní oblasti. Západně od Lhasy se nachází Žikace, druhé největší město Tibetu. Také zde leží nejvýše položené město na světě - Wenzhuan.

Tibetský buddhismus a Bön

Buddhističtí mniši z kláštera Tašilhünpo v blízkosti Žikace

V Tibetu má náboženství a duchovno tradičně velmi významné postavení a prostupuje napříč celou tibetskou kulturou. Starodávnou náboženskou tradicí Tibetu je bön, který začal později ustupovat buddhismu, podle tradičního podání zaneseného do Tibetu Padmasambhavou někdy v 8. století. Přesto se bön zachoval až do dnešní doby hlavně mezi tibetským obyvatelstvem čhamdoské oblasti. Několik bönistických klášterů, obývaných černě oděnými mnichy, je ještě dnes roztroušeno též v okolí khamského města Derge (dnešní S-čchuan). V Tibetu brzy po příchodu buddhismu vznikla specifická forma vadžrajánového buddhismu prostě nazývaná tibetský buddhismus, který je dnes praktikován i v dalších oblastech jako je Mongolsko, Ladak, Burjatsko, Tuva či Kalmycko. V tibetském buddhismu se vyvinuly čtyři hlavní tradice (školy):

Mniši v klášteře Sakja (foto z roku 2006)

    Gelug(pa), škola žlutých čepic, byla založena jedním z nejvýznamnějších tibetských učenců, lamou Congkhapou (1357–1419). V 16. století obdržel představitel gelugpy, lama Sönam Gjamccho, od mongolského Altan-chána titul dalajláma a již jeho druhý nástupce Ngawang Lozang Gjamccho se stal světským vládcem Tibetu. Mimo dalajlámů pochází z této školy další významná linie tulkuů – pančhenlámové. Gelugpa vychází z duchovních tradic školy Kadampa, kterou založil Atíša.

    Kagjü(pa) je rozdělena na několik dalších škol, k nejznámějším patří dukpa kagjü a karma kagjü, o níž se opíraly královské dynastie Rinpung a Cangpa, vládnoucí v 15.-17. století. Počátky školy vedou až k lámovi Gampopovi(1079-1153), případně jeho předchůdcům Tilopovi, Narópovi, Marpovi a Milaräpovi. V 11. století se v této škole vyvinula linie karmapů, přičemž vůbec prvním se stal Düsum Khjenpa.

    Ňingma(pa), „škola červených čepic“, je nejstarší ze čtyř velkých škol tibetského buddhismu. Založil ji asi v 8. století Padmasambhava, učení školy přijal král Thisong Decän jako státní náboženství.

    Sakja(pa), „škola šedé země“, má původ svého názvu ve jméně tibetského kláštera Sakja založeného v roce 1073. Zejména ve 13.–15. století se těšila významnému politickému postavení.

Snad nejznámější tibetskou mantrou je „Óm mani padmé húm“.

Islám

V Tibetu se vyskytují i muslimové, avšak v porovnání s buddhisty tvoří zanedbatelnou menšinu. Původně mají pocházet ze čtyř oblastí, a to Číny, Kašmíru, Ladaku a Nepálu.[11] O přesném počtu muslimů v Tibetu se toho příliš neví, jejich počet je odhadován na několik tisíc a patří k sunnitské větvi islámu.[12]

Umění a architektura

Tibetské umění je úzce spjato s tibetským buddhismem, proto se drtivá většina tibetských uměleckých děl zabývá buddhistickými náměty. Jedná se zejména o malby a sošky bódhisattvů, buddhů a jidamů, většinou pestře malované thangky a mandaly.

Palác Potála ve Lhase

Architektura tibetských staveb vykazuje rovněž zejména buddhistické, ale i indické o orientální vlivy. Typickými tibetskými stavbami jsou chörteny, jejichž velikosti a tvary bývají velmi rozmanité. Tibetské domy a kláštery bývají stavěny na vyvýšených a slunných místech čelem k jihu, obyčejně jsou postaveny v kamene, dřeva, cementu a hlíny. Díky nedostatku paliva a energie mívají tibetské domy ploché střechy pro lepší vstřebávání tepla ze slunečních paprsků a vícero oken, které umožňují lepší proniknutí slunečního světla.

K nejznámějším tibetským stavbám patří palác Potála ve Lhase, který sloužil jako sídlo dalajlámů až do roku 1959. Má třináct pater a více jak tisíc místností, v současné době je Potála cílem mnoha buddhistických poutníků a turistů z celého světa. K dalším významným stavbám na území Tibetu patří např. kláštery Tašilhünpo či Gandän. Pro tibetskou architekturu je dále typický styl klášterů s charakterem pevnosti, které se nazývají gompy.

Jazyk

Kámen s ukázkou tibetského písma (vlevo Óm mani padmé húm, červeně Óm Benza sato hung)

Jazykem tibetské oblasti je hlavně tibetština spadající do skupiny tibeto-barmských jazyků, která je součástí sinotibetské jazykové rodiny. Tibetština je ergativní, aglutinační, monosylabický a tónický jazyk s velkým množstvím dialektů. V současnosti je považován za standardní formu tzv. lhaský dialekt (centrální Tibet), k vytvoření spisovného hovorového jazyka dosud nedošlo. K zápisu využívá tibetského písma, které v 7. století na základě písma dévanágarí vytvořil Thönmi Sambhóta. Do latinky přepisuje nejčastěji pomocí tzv. Wylieho transliterace. K přepisu do češtiny se používá systém zavedený Josefem Kolmašem. Tibetštinou hovoří kolem 6 milionů mluvčích v Tibetu a dalších přibližně 150 000 lidí v zahraničí.

Svátky a hudba

V Tibetu každoročně probíhá řada festivalů, které jsou obyčejně pořádány na oslavu Buddhy či jeho učení. K nejznámějším tibetským svátkům patří Losar, tibetský Nový rok, které je nejdůležitějším tibetským svátkem vůbec.K dalším tradičním tibetským svátkům patří např. Mönlam nebo Čhökor düčhen, svátek roztočení kola zákona. Mimo tradiční svátky jsou v Tibetu oblíbené i svátky spjaté s moderní tibetskou historií, jako je den narození Tändzina Gjamccha či den tibetského povstání.

Tibetská hudba odráží kulturní dědictví transhimálajské oblasti. Ve většině případů je náboženského charakteru, na čemž se opět podepsal silný vliv tibetského buddhismu. Častým hudebním projevem jsou mnišské chorály v tibetštině či sanskrtu – mniši recitující posvátné texty tvoří důležitou součást rituálů. Mezi tradiční hudební nástroje Tibetu patří např. tibetské mísy, malé činely zvané tingša, bubínky či tibetské trouby.

Jídlo

Asi nejdůležitější plodinou v jídelníčku Tibeťanů je ječmen a z něj vyrobený pokrm zvaný campa. Maso je v Tibetu dostupné především z jaků, koz a ovcí, často se konzumuje sušené. Z jačích produktů se vyrábí i další pokrmy jako jsou sýry, jogurty a máslo.