Když máte doma problém ve výchově dětí.

Můj malý synek, kterému jě pět let, je pro mně úplně vším. Je to to nejkrásnější co mám, co mně v životě potkalo. Jenže jsou věci, kterou mně jako maminku a jako ženskou samotnou hodně bolí a mrzí. Moje situace maminky samoživitelky není vůbec snadná. On pokavaď tohle člověk nepozná nepochopí to. Já se snažím jak pes, aby doma aspon něco mělo daný řád a tím je hlavně práce. Pracuju a práce mně hodně baví. Bavilo by mně asi i kdybych měla dělat na veřejných záchodcích. Já potřebuji vypadnout ven. Mezi lidi, i když jsem introvert, ale ven musím. Práce je důležitá. A já živým doma tři lidi. Sebe, Majdu a malého. Situace není lehká v tom, že mě nechybí ani tak pěníze v rozpočtu, ale hlavně mi chybí ta opora. A tu já prostě doma nemám. Neslyším na sebe ani pochvalu. Ani takové to je to pěkný, je to fajn. Atd. Nemám ani to, že by se mě doma někdo zastal. Malý má problémy s chováním, ve školce je agresivní a napadá děti a učitelky. Tohle dělal už jako batole, pořád někomu ubližoval. Jít s ním na písek bylo o rozum. A teď ve školce a vůbec celkově ro vygradovalo v závažné situace, kdy napadal učitelky a podobně. Jenžě já jako máma, budu pořád své dítě chránit. Navšívili jsme už 3 x dětského psychiatra, ale pořád je to o ničem. První návštěva napsala mu kapky na uklidnění a já tam přestala chodit a jemu je dávat, Moje chyba. Druhá věc začlo to na novo, po půl roce jsem tam teda na popud školky šla sním znova a řekla na medikaci to není je introvert atd. Pak jí volala školka znova a řekla svojí verzy jak děti kope, mlátí je surově je agresivní atd. Já tam dnes šla. Bohužel i s Majdou. A ona mi řekla, že mluvila se školkou atd a dala mi anjevo, že chyba bude v nás. Hlavně ve mně. Že mi chybí důslednost, malej je prý agresivní, nezvladatelný, prý necitelný, je mu jedno, že ublíží atd. Bylo toho víc. Ano já netvrdím, že všechno je jejn bílé nebo černé. Všechno má svou druhou stranu. Jenže ona taky nevidí všechno. A soudit nebo říct ta máma je špatná neumí si vychovat dítě je děsně jednoduché. :-( Můžu Vám všem říct, že jsem celý den z toho špatná. Já vím, že Vy, kdo už máte velké děti a máte partnery vidíte věci jinak i rozuměji než já. Jenže já si nevím rady. Nevím jak řešit situace, kdy občas malej zlobí a neposlouchá. Doma zlobí asi tak jako každý děcko. Nechce si uklízet, je lenivej a občas hubatý. Jenže na mně taky začal těma pěstičkama. Jenže až po tom co dostal nasekáno, nebo když se na něj hodně zařvalo. Já se snažím vždy po dobrém, ale po dobrém to vůbec někdy nejde. Jsem už z toho vedle. Někdo mi řekne - Dájo, si na něj moc měkká, měla bys mu nasekat. Někdo mi zase řekne nesekat, pokárat důslednost. Když nenasekám, stejně si dělá co chce. Psychiatrička, že mu chybí důslednost a že mám dělat, že když něco provede ve školce s e sním pak doma nebavit. Jenže copak to jde? Mně do háje mamka doma taky už netrestala za to co jsem udělala behem dne ve škole. Beru to tak, že já jsem taky v práci a já za svý neúspěchy ho nebudu doma pak peskovat, stejně tak opačně. Přeci nemá cenu řešit něco, co se stalo v děvět ráno, když tam byl s učitelkama. Já si ho beru ve tři odpoledne. ANo, já řeknu tohle nejde, nemůžeš být děti atd. Jenže já chci mít doma klid. mně doma nic neudělal, chci aby byl odpoledně pěkný den, čím víc zase budu doma hučet, tím si pokazíme oba celý den. Hlavně můj problém je ten, že nevím jak reagovat. Já sama jsem docela popudlivá a nemám ráda, když něco nejde tak jak by jít mělo. Nevím jak se zachovat, když třeba říkám 10 x krát jednu věc  a on jí neudělá nebo naopak udělá znova a znova. To teda se ve mně krev vaří a já bouchnu. Z tohodle jsem unavená a otrávená. Je hodně hubatý. A neuvědomuje si autority. Mně v tomhle chybí partner, který by řekl  - tak takhle s mámou mluvit nebudeš. Ve škole napadá děti a dochází ke konfliktu s tím, když mu děti nechtějí něco půjčit nebo si s ním nechtějí hrát. Jenže takovýhle byl jeho otec, já tohle úplně vidím a mám před sebou. Jak prostě nechces po mím tak bum! Já tohle můžu vysvětlovat horem dolem a nic. Nechci se s mířit s tím, že z něho roste sígr. Miluju ho je to můj syn. Teď jsme dostali kapky na zlobení 3 x denně po 6 a máme zvyšovat do deseti kapek. No uvidíme. Jenže on má ADHD, já vím, že hodně rodičů se dnes na to odvolává, že každé zlobivé děcko má ADHD. Jenže on to má opravdu jako diagnostikovanou nemoc. Chodíme s tím na neurologii, teď ho lečí pro poruchu chování už v pěti letech psychiatr. Já si říkám, že snad doma nejsme normální.  Protože já beru léky na nervy už osm let. Beru je, že jsem se nervově zhroutila, ale to je na dlouho. O tom někdy jindy. Ah jo. Dneska jsem se cítila jak ta nejhorší máma na světě. Mně bylo tak hrozně a je. Je mi fakt hrozně. Jenže když vidim toho svého broučka, Je to pro mě stejně můj andílek.

No nic jdu spát. Musím se z toho vyspat. Nakonec článečku dávám aspoň pěknou písníčku od Dary Rolins. :-(( Jsem hotová dneska..... Snad zase bude lépe.